obsah

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Česká justice (6.2.2016): Rozhovor s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem

Podle Pelikána mělo Městské státní zastupitelství v Praze špatné výsledky Foto: MSp

Otevření debaty o Bílé knize justice nebylo ideální, přiznává ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO). Jak se vyrovnává s kritikou, která na jeho stranu ze soustavy často zaznívá, řekl v exkluzivním rozhovoru pro Českou justici. Prozradil také, zda je zákon o státním zastupitelství politikum a zda by o něm takto měli představitelé státních zastupitelství mluvit.

Co říkáte na rezignaci městské státní zástupkyně Jany Hercegové?
V obecné rovině jsem to uvítal, protože jsem se nikdy netajil tím, že pražské městské státní zastupitelství nefunguje úplně tak, jak bych si představoval.

Mám to brát tak, že jste o tom jednal s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem popřípadě s vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou?
Řekněme to tak, že jsem se netajil svým pocitem, že toto státní zastupitelství výrazně pokulhává v odhalování hospodářské finanční kriminality a korupce.

Můžete tedy být konkrétní? V jakých případech pokulhává?
Já ve své činnosti respektuji to, že jsem ministr. To znamená, nemám se žádným způsobem dotýkat konkrétních kauz. Ale to mi myslím neupírá právo a povinnost na tu věc nahlížet v obecné rovině. Jestliže Praha je politickým a ekonomickým centrem, tak je podivné, jestliže to místně příslušné státní zastupitelství v podstatě není schopné odhali dotáhnout k obžalobě a potrestání žádnou závažnou věc. A neříkám, zda to má být věc A, B nebo C. Ale ty výsledky tu zcela chybí. Ačkoliv lze mít za nepochybné, že ta trestná činnost se děje.

To ale stále není nic konkrétního. Můžete říct alespoň jeden konkrétní případ?
Ale to já právě nechci. To je stejné, jako bychom byli někde v nějakém kraji, kde by se lidem léta ztrácely okapy z domů a nedošlo by k potrestání žádného pachatele této trestné činnosti. V tuto chvíli je na místě se ptát, zda orgány v trestním řízení fungují dobře. Samozřejmě to pak nelze vše házet na policii, ale svůj díl odpovědnosti má nepochybně i státní zastupitelství.

Pokud by na mém místě seděla Jana Hercegová, popřípadě její podřízení, tak by zřejmě argumentovali, že oni tu dozorovou činnost provádějí a ty výsledky jsou takové, jaké jsou.
To znamená žádné.

Neříkám, že žádné. Mohou být lepší a horší, ale pokud to zobecníte a neřeknete nic konkrétního, pak to vaše vyjádření ztrácí na hodnotě.
Já vidím ten výsledek, to znamená, vidím tu léta předražované zakázky, vidím tu insolvenční mafie, vidím tu tunelované společnosti, podivné privatizace a nevidím žádné odsouzené pachatele.

To jsme stále u obecnosti.
Záměrně nechci sestupovat z obecnosti níž. To bych musel na někoho ukázat prstem a říci: Ten měl být odsouzen. A to já veřejně ani soukromě prostě nedělám, protože si myslím, že to ministr spravedlnosti dělat nemá.

Jana Hercegová je ve funkci téměř 9 let. Nejvyšší státní zástupce je ve funkci 5 let, vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová 4 roky a z jejich strany nebylo nikdy městské státní zástupkyni vytýkáno pochybení a najednou přijde nečekaná rezignace. To vás nepřekvapuje?
To nechci komentovat. Vy jste se ptal na můj obecný pohled na odstoupení městské státní zástupkyně, nikoliv na případné důvody pro její odvolání. To jsou dvě různé věci. Čili já jsem řekl, že jsem rezignaci uvítal, protože jsem měl pocit, že to státní zastupitelství nefunguje dobře. A to je, řekl bych, míle vzdálené od toho, abych říkal, že tu byly důvody pro odvolání paní městské státní zástupkyně a tím bych také mohl vytýkat někomu, kdo tu pravomoc měl to navrhovat, že to nenavrhoval.

Jak dlouho jste věděl o té její rezignaci?
Věděl jsem několik dnů, že to paní městská státní zástupkyně zvažuje. Měl jsem informace z různých stran.

Byli s vámi konzultováni její nástupci?
Ne.

A budete chtít v této věci nějaké neformální konzultace?
Záměrně jsem v tom pasivní. Skutečně čekám na návrh. Pokud na něm neshledám něco, co by mě nějak zaráželo, tak budu návrh respektovat. Tak jako to dělám celkově v personální oblasti. Myslím, že je to primárně odpovědnost těch navrhujících, nikoliv moje.

Myslíte si, že na takovou klíčovou funkci jako je nový městský státní zástupce v Praze by mělo proběhnout výběrové řízení?
To je samozřejmě otázka. Víte, že já do budoucna prosazuji úpravu, která bude obsahovat výběrová řízení na všechny tyto pozice. Zároveň ruku v ruce s tím ta úprava bude obsahovat také mechanismus hodnocení těch lidí. Přiznám se, že i po zkušenostech, které máme, jsem poněkud skeptický, pokud jde o ad hoc uskutečněná výběrová řízení s ad hoc jmenovanou komisí. To může zrovna tak dobře být férová soutěž jako úplná fasáda. Stejně tak na druhou stranu výběr, který není tak formalizován, může být vlastně neformálním výběrovým řízením. V tuto chvíli to nechám na nejvyšším státním zástupci a paní vrchní státní zástupkyni. Z tohoto pohledu se soustředím na to, abychom v tom měli z pohledu zákona.

A jaký je podle vás časový harmonogram toho výběru?
Předpokládám, že bychom to za ten měsíc mohli stihnout, aby tam nebylo nějaké bezvládí.

Zajímal jste se o soudce, kteří figurují v kauze Via Chem Group? Policie v usnesení o zahájení trestního stíhání tvrdí, že dva soudci na KS v Českých Budějovicích rozhodovali na základě instrukcí od právníka Ivo Haly a podnikatele Petra Sisáka.
Já jsem se o to samozřejmě zajímal, ale nemám v tuto chvíli asi více informací než vy a i vzhledem k zásadě „ne bis in idem“ dávám teď přednost orgánům činným v trestním řízení. Zároveň ovšem nezastírám, že pokud by se blížilo marné uplynutí lhůty pro mou kárnou žalobu, že bych se tím zabýval z tohoto pohledu. Některé věci, které vyplývají ze sdělení obvinění, jsou pro mě zneklidňující. Pokud by se potvrdily, tak jsou podle mě neslučitelné s výkonem funkce soudce.

Mluvil jste o celé záležitosti s předsedou KS v Českých Budějovicích Milanem Tripesem?
Z médií jsem se dozvěděl, že předseda Tripes nemá v úmyslu celou záležitost se soudci řešit. Některé výroky mě zarazily – ty které se týkaly toho, jak hodnotí případy, kdy některá strana hovoří se soudcem o své věci. To tam zlehčoval, či dokonce říkal, že to považuje za běžné a já to považuji za naprosto nepřijatelné. Pokud je pravda, že jeden z těch soudců si měl nechat psát koncept rozhodnutí, tak bych to považoval za nepřijatelné. Pokud by se ukázalo, že jeden z těch dvou měl chodit za jiným soudcem a aktivně jej vést nějakému typu rozhodování, považoval bych to za a v obou případech bych dozajista kárnou žalobu podával, pokud bych to měl dostatečně důkazně podloženo

Máte poznatky o tom, že k podobné praxi údajného ovlivňování soudců dochází i na jiných krajských soudech?
Konkrétní poznatky nemám, samozřejmě s výjimkou toho, co jsem se doslýchal, když jsem byl advokátem. Ale to, co říká pan předseda Tripes ukazuje na nějakou atmosféru v té justici, na nějakou obvyklost chování minimálně v jeho kraji a myslím, že nás tady ještě čeká docela dlouhá cesta vpřed. I kdyby šlo jen o tohle, tak je to zásadní narušení práva na spravedlivý proces v oblasti rovnosti zbraní a transparentnosti procesu. Lze mít více či méně pojetí liberální soudu v kontaktu se stranami, ale v takovém tom americkém pojetí. Ale i tam je to s oběma stranami najednou. Představa, že soudce přijímá zástupce jedné ze stran a diskutuje s ním kauzu bez přítomnosti druhé strany, svědků a zřejmě i úředního záznamu, to mi připadá zcela šokující.

Máte informace, že v této souvislosti policie šetří i jiné krajské soudy?
Takovou informaci nemám. Myslím, že by se OČTŘ neměly zastavit na prazích soudů a že nekalé praktiky v oblasti insolvencí prostě nepochybně existují a že je třeba, aby ta trestní represe dosáhla do těchto oblastí. Je správné, že OČTŘ se vydaly do této oblasti kriminality.

Jak tedy podle vás takovým praktikám na soudech předcházet?
Máme v procesu nějakou legislativní změnu. Věci obsažené v zahájení trestního stíhání jsou praktiky, na které naše novela reaguje. Z toho se mi potvrzuje, že se tam odvedla dobrá práce se znalostí věci. Myslím si, že bez trestní represe tomu sebelepšími novelami insolvenčního práva nezabráníme. Můžeme tím utěsnit jednu díru, ale systém nemůže být neprůstřelný a musí počítat s poctivostí lidí, kteří se toho systému účastní. Myslím si, že to je něco, co tu patnáct, dvacet let chybělo a teď sklízíme hořké plody tohoto stavu.

Nad novelou insolvenčního zákona se vzhledem k množství připomínek v připomínkovém řízení zřejmě ještě ve sněmovně svede tuhý boj. Je něco, z čeho byste byl ochoten slevit?
Ten střet možná nebude tak tvrdý. V připomínkovém řízení je vždycky spousta zásadních připomínek a to vůbec neznamená, že se je nepodaří vypořádat. Koneckonců i u toho insolvenčního zákona se nám podařilo většinu těch připomínek odstranit. Myslím si, ta nynější trestněprávní aktivita tomu nějakým způsobem pomáhá, protože ukazuje, že to jsou příběhy z reálného světa. Že to, co popisujeme v důvodové zprávě, jsou věci, které se dějí.

Jak jste daleko s přepracováním zákona o státním zastupitelství? Legislativní rada vlády vám ho vrátila už minulý rok.
To ani nebylo tak, že by nám to LRV fakticky vracela k zapracování připomínek. Ta realita byla taková, že podle očekávání bylo zřejmé, že ta debata se nestihne na jednom zasedání LRV, takže bylo třeba to odročit na další jednání. My jsme si to vzali mezitím zpátky, abychom již zapracovali výsledky té diskuze na první LRV. To ale nebylo klíčové pro další jednání. Předpokládám, že brzy to již bude opět na LRV a bude to už poslední projednávání.

Pak vás čeká projednávání na vládě a také na půdě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny. Z kterých věcí byste neslevil a budete je obhajovat i proti vůli některých, byť například koaličních poslanců?
To by ode mě bylo velmi netaktické, kdybych to říkal dopředu. V tuto chvíli ten zákon považuji jako celek za kvalitní zákon a myslím si, že i část těch připomínek půjde odstranit i prostým vysvětlením toho záměru.

Nejčastější námitka je absence dohledu nad Speciálem. Z toho neustoupíte?
Toto považuji skutečně za klíčový prvek. To znamená, že kdyby tam byl v plném rozsahu ten dohled, tak se dostáváme do stavu soustavy poměrně přehledně hiearchizované do jediného centra, kterým by bylo NSZ a to byl od počátku jeden z klíčových momentů – že je tam právě ta hiearchizace a koncentrace moci narušena, tím, že speciál má určitou nezávislost.

A co námitka volné atrakce a delegace vedoucího Speciálu. To také nehodláte měnit?
Vždy jsme připraveni hledat nějaké řešení, které uspokojí všechny strany. Takže my máme v hlavě nějakou představu a logiku té věci. Jiná technická řešení, která budou respektovat tu samou logiku, mi nevadí a rádi je pomůžeme hledat. Ale ta logika musí zůstat zachována.

Jak hodnotíte, že ten zákon i podle toho, co se odehrávalo na stránkách časopisu Státní zastupitelství a v dalších interních debatách, je poměrně zásadně odmítán státními zástupci?
Je odmítán některými státními zástupci.

Pokud je mi známo, tak drtivou většinou. Včetně drtivé většiny krajských státních zástupců, kteři si k němu dělali vnitřní připomínkové řízení v rámci soustavy.
To je ošidné, protože státní zástupci, když o tom zákonu hovoří, tak nutně jsou soudci ve své věci. Je to zákon, který se jich bude týkat a z tohoto pohledu by možná bylo zneklidňující, kdyby se soustavou linul jednohlasný souhlas.

Nejvyšší soud zákon připomínkoval dost zásadně, Nejvyšší správní soud podobně, dost ho kritizovala i LRV nebo odborná veřejnost na úrovni šéfů kateder trestního práva. Přihlížíte k této kritice a jak si ji vysvětlujete?
My ty věci podrobně studujeme. Vy jste tu pod jednu hlavičku shrnul velice různá stanoviska a vyjádření. Pokud si vybavuji vyjádření NSS, to se v podstatě primárně zabývalo něčím, co už tam není – to znamená změnou v kárných řízeních. Tam si nevybavuji nějakou zásadní kritiku a popravdě jsou důležitější připomínková místa než NSS, pro které je to téma bližší.

Vybral jste si NSS, ale co tedy například připomínky Nejvyššího soudu?
Já jsem to už bohužel delší dobu neviděl, takže ty připomínky nemám před sebou, ale my jsme se jimi vážně zabývali a v dalších legislativních pracích na ně reagovali. Jinde jsme dospěli k závěru, že je potřeba setrvat. Je to v podstatě organizační norma. A tyto normy nemají jedno správné řešení. Většinou nemají vůbec žádné správné řešení, respektive není to binární logika typu, že by to bylo dobře nebo špatně. Je to více věcí, názorů a je to také věcí akcentování nebo zvažování různých kontradiktorních zájmů typu kvalita versus nezávislost, akceschopnost versus nezávislost, transparentnost versus efektivita atd. Když připravujete takový zákon, tak na základě svého právně-politického přesvědčení připravujete mix těchto složek a vlastností. Připadá mi zcela přirozené, že to mají jiní lidé jinak. Jen by bylo dobré, kdybychom se naučili tyto věci dobře pojmenovávat. Tedy upozorňování na chyby, které nevylučuji a které mohou v tom zákoně být a určitě tam byly a od toho odlišovat upozorňování na jinou možnou koncepci.

Vy sám jste byl původně kritikem toho zákona. Z kritika jste se stal jeho poměrně velkým lobistou. Nebudu hodnotit tu změnu, ale pravděpodobně jste asi nahlédl některé věci, které asi nemůžeme hodnotit. Když je tady takovýto zástup poměrně přehledných a jasných autorit, které odmítají ten zákon v principu, z důvodu návratu zpátky k modelu prokuratury, z důvodu toho že nebylo dosud vysvětleno, proč se vlastně mají rušit vrchní státní zastupitelství, z důvodu toho proč vlastně ustavovat speciál s jeho pravomocemi a mohl bych pokračovat dál, tak se vás ptám, kdo ten zákon vlastně dnes chce?
Minimálně ho chce ministerstvo, proto ho předložilo. Jestli ho chce vláda, to se dozvíme v nejbližších měsících. A zhruba za půl roku nebo třičtrtě roku se dozvíme i to, zda ho chce parlament.

S tím souvisí ještě jedna otázka. Opakovaně zazněl výrok, konkrétně Lenky Bradáčové, že než změny v tomto zákoně, tak raději zákon žádný. A že ze zákona se stává politikum. Jak tyto výroky hodnotíte, jako politik?
Z
ákon je politikum většinou, často, pravidelně a takovýto zákon jak sem se to právě snažil vysvětlit na tom, že to je zákon hodnotový, tak asi musí být politikum. Takže to mi nevadí. Zároveň si myslím, že bychom se neměli dostat do stavu, kdy bychom říkali „hlavně že ten zákon bude, že bude něco, co bude mít tuto hlavičku a je úplně jedno co v tom bude“ a vždy říkám, že mám nějaké hranice v hlavě, které jsou červenými čarami toho vyjednávání, a kdyby se ukázalo, že by musely být překročeny, tak doopravdy nebudu pokračovat.

V Otázkách Václava Moravce zazněl z úst Lenky Bradáčové výrok, že projevy nesympatií určitých osob k zákonu o státním zastupitelství jsou logické, protože státní zastupitelství stíhá různé osoby. Někteří poslanci to podle našich informací nesli dost nelibě. Neměla by paní vrchní státní zástupkyně z vašeho pohledu ministra spravedlnosti v tom prosazování toho zákona ve svých veřejných výrocích, řekněme, mírně ubrat?
A
si to byl skutečně výrok trochu neopatrný, protože mohl být pochopen tak, že jím adresuje tedy všechny ty kritiky. Ale já ho chápu tak, že tím chtěla říci, že mezi těmi kritikami vidíme nikoli výjimečně skutečně záminky, než reálné kritické poznámky. Záminky prozrazující jakousi skrytou, záměrně nepřiznávanou motivaci pro odmítání toho návrhu. Takže, myslím si, že skutečně jsou mezi těmi odpůrci i lidé, kteří se prostě bojí efektivního a nezávislého státního zastupitelství. V tom s ní mohu souhlasit.

S tím souvisí ještě jedna věc, která je často předmětem těch připomínek a jedním z důvodů, proč je ten zákon odmítán, a to je stav prací na novém trestním řádu. Stále není jasné, jaká je tedy nyní situace kolem jeho vzniku.
Nejprve chci říci, že to je přesně to, co řadím do té kategorie záminek, protože když v legislativě chcete nějaký projekt potopit, aniž byste musel moc přemýšlet proč, tak řeknete, že by měl koncepčně následovat po něčem jiném.

Tak v tomto případě je to snad logické.
Nemá to žádnou zvláštní logiku, protože ta provázanost tam není tak úzká, aby to nebylo řešitelné.

To shodou okolností je připomínka i Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Předseda NSS Josef Baxa na podvýboru pro justici zmiňoval, že ministerstvo pracuje nekoncepčně.
Jistě, ale to je takové to zda tady má být dříve slepice anebo vejce a jsou to připomínky, které ignorují běh času. Které ignorují to, že my nestojíme v jakémsi bodě nula, kdy se ještě nerozeběhlo fungování společnosti a kdybychom tedy si mohli v jakémsi takovémto bezčasovém režimu postupně koncipovat zákony. Pak by to asi dávalo smysl, že začneme od nějakých obecnějších norem, ale my prostě musíme být realisté. Musíme si uvědomit, že příprava kodexů je vždy věcí dlouhodobou a nejistou. A že kdybychom měli s ostatními normami čekat, až na to, kdy budeme mít ty kodexy, no tak to bychom se také nemuseli nikdy dočkat. To je prostě všeobecně známý fakt a skutečně takový typ připomínek hodnotím jako připomínky účelové, protože samozřejmě všichni kdo je formulují, tak tohle dobře vědí.

A co občanský soudní řád a stav přípravy na něm?
Tam musím říci, že je ta situace podstatně optimističtější, než u toho řádu trestního, protože zdá se mi, že doktrína je tam jaksi méně vnitřně rozdělená. Takže se nám spíše podaří nalézt nějakou shodu. Máme výhodu i v tom, že se chceme opřít o dobrou autoritu, kterou je rakouský občanský soudní řád, což je všeobecně uznávaný předpis. A navíc předpis, který tu má historické kořeny. Takže v těchto dnech by se měla poprvé sejít pracovní skupina pod vedením profesorky Winterové, za silné účasti doktora Lavického. Což ukazuje, že je to silné zastoupení Prahy i Brna a jsou tam i zástupci těch dalších center.

Kdo tedy jsou členové komise pro přípravu nového OSŘ?
Pokud jde o členy komise, já bych tomu přeci jen chtěl udělat oficiální představení. Ono má být ještě nějaké pracovní přípravné setkání teď v nejbližších dnech, než to bude oficiální. My bychom neradi předem ty členy jmenovali.

Ještě se vraťme k té přípravě trestního řádu. V jaké fázi tedy teď ty práce jsou?
Pokud jde o tohle, tak už se snad konečně zase jednou sejde ta velká komise, čímž doufám, že si všichni kdo, jsou jejími členy, potvrdí, že jsou jejími členy a že ta věc jaksi existuje a že je. A jinak nezastírám, že trestní řád mi dělá vrásky a že nejdou ty věci tak, jak bych si přál. Jde tam o to, že já se skutečně chci při přípravě takto zásadních norem vyhnout tomu, co jsme tady zažili s občanským zákoníkem, kde prostě došlo k řekněme opomenutí – když to řeknu velmi jemně – významné části civilistické doktríny při přípravě toho kodexu. Což nejenom neprospělo jeho kvalitě, ale zejména to nepřispělo k recepci toho předpisu. Shodou okolností jsem, ještě předtím než odstoupila, hovořil s francouzskou ministryní, gratuloval jsem jí k přípravě významné novely francouzského občanského zákoníku a ptal jsem se jí, jak to udělala. Říkala, že to byla obrovská práce právě zejména v tom směru, že bylo třeba zároveň skloubit to, že trvala na tom, že se to musí psát na ministerstvu s tím, aby ta věc nalezla alespoň bazální konsenzus v celé doktríně a ve všech dalších důležitých skupinách. Říkala, že nejsme na začátku devatenáctého století, že už prostě nemůžeme svěřit zákoník dvěma lidem a pak s ním přijít a říct: takže tady to je. Jestliže věřím, že tohle se nám docela pěkně povede u toho civilního procesu, tak v tom trestním řízení se mi zatím zdá, že ta komunita velice obtížně hledá uvnitř nějakou společnou řeč a nějakou shodu. A já i tím, že nejsem sebeméně odborníkem v této oblasti, tak k tomu nemohu mnoho více pomoci, než jakousi zcela laickou moderací a zatím se nám to prostě moc nedaří.

Přičítáte to čemu?
Přičítám to vyhrocenosti osobních vztahů mezi některými aktéry. Jsou to prostě osobnosti s nějakými velice pevnými a často dosti kontradiktorními názory a zatím tu společnou řeč hledají těžko.

Chybu v osobě paní nové předsedkyně nové komise si nepřipouštíte?
Myslím si, že ne, protože jsem jaksi tady měl úplně stejnou situaci z hlediska nespokojenosti těch různých jiných už předtím za pana předsedy Šámala. Takže tam prostě doopravdy máme nejméně tři, možná čtyři, možná pět výrazných a velmi solitérních osobností v trestním právu a dát je dohromady je strašně těžké.

Samostatná kapitola a evergreen poslední doby je Bílá kniha. Zaznamenali jsme, že s justicí o té věci komunikujete, koneckonců i reakce ať už z okresních nebo krajských soudů, jsou více či méně vůči vám smířlivé. Nicméně je tam i kritika, která zazněla i na posledním podvýboru pro justici. Nehodnotíte zpětně ten způsob, jakým jste to pojal jako špatný a chybný a neměl jste tedy spíše vyslyšet ty hlasy špiček justice?
Já asi nechci prohlašovat ten způsob otevření té debaty, nebo vůbec toho prvního roku prací, považovat za ideální a bezchybný. Já nezastírám, že se učím mluvit justicí. Že se to učím pořád a ještě se to asi dlouho učit budu a že zároveň se také justice učí mluvit se mnou. Protože se ukazuje, že možná ani ona nebyla úplně zvyklá vést nějaký upřímný dialog s ministerstvem. Takže neříkám, že to bylo ideální, ale přece jenom myslím, že jak se dnes už tedy dostáváme do té konkrétní debaty, tak se mi zdá, že jsme se snad nevydali úplně špatnou cestou. Že ministerstvo prostě ten rok doopravdy potřebovalo na to, aby mohlo být v té debatě partnerem a zároveň z různých i právně filosofických a ústavně právních pohledů si myslím, že ministerstvo v té debatě partnerem být musí. Že není možné, abychom jenom byli tedy pasivním recipientem z pohledu justice. Koneckonců i proto, že nic takového, jako společný pohled, neexistuje. Takže my nevyhnutelně musíme být jakýmsi moderátorem té debaty, protože v justici je řada dílčích pohledů a zajmů, a ty inherentní konflikty, které tam jsou, tak se v té debatě obnažují a je to i na té debatě velice zajímavé.

Z kapitoly „O soudcích“ jasně vyplývá, že tam jaksi do budoucna moc s nejvyšší radou soudnictví počítáno není, protože kompetence při výběru soudů, soudních funkcionářů a vzdělávání soudců jsou jedna z podstatných uvažovaných kompetencí nejvyšší rady soudnictví.
Stále narážíme na vzájemnou provázanost všech těch témat. Takže máme-li se někam dostat, tak je musíme diskutovat samozřejmě nějak jedno po druhém nebo co nejméně z nich paralelně, ale tím pádem také s jakousi mlčky připuštěnou výhradou, že v návaznosti na diskuse o těch dalších souvisejících tématech se možná budeme do určité míry vracet a ještě reformulovat již vydiskutované. A je to zrovna myslím si oblast té případné nejvyšší rady, kde já se domnívám, že my bychom tam mnoho, pokud bychom se pro ni rozhodli, takže bychom mnoho nemuseli měnit. Příprava té kapitoly o soudcích tomu napomáhá, protože já to chápu tak, že my tam specifikujeme ty různé mechanismy a postupy v rámci správy justice. S tím také identifikujeme vlastně potřeby existence nebo vstupů nějakých aktérů a je pro mě snadno představitelné, že potom řeknu, takže dobře, tady mám těchto patnáct míst, kde do toho systému potřebuji nějaký input ze strany nějakého reprezentativního orgánu justice a pojďme tedy říci, že to nebudou nějaké ad-hoc výbory, ale že to bude nějaká nejvyšší rada soudnictví. Čímž už zase by ta debata o té radě byla úplně někde jinde, protože by to byla debata o něčem, o čem víme, co má dělat. Což si myslím, že jeden z problémů v té debatě dnes je to, že jaksi debatujeme o něčem, čemu bychom zatím dávali dosti bianco šek. Nevíme, co vlastně by dělala a jak vlastně by tu justici spravovala.

Předpokládám, že to ještě bude střet. Nicméně pojďme tedy k některým konkrétním věcem, které vyplynuly z debaty primárně s lidmi z okresních soudů. Například námitka, že se v tom materiálu vůbec nepočítá s rolí soudcovských rad, které už nyní představují jistou míru soudcovské samosprávy a ti soudci se nikde nedočetli o tom, jak je v tom materiálu, respektive v tom výběru počítáno se soudcovskými radami, tedy již existujícím orgánem samosprávy.
Vidíte, je zajímavé, že třeba tuto připomínku jsme zatím neslyšeli od soudních funkcionářů. Je určitě zajímavá a zase je to přesně to samé. Je to o tom, že v kapitole, která je předpokládaná a která se má tedy týkat těch samosprávních prvků, tak se určitě musíme výrazně zaměřit na to, v čem se osvědčily a v čem se neosvědčily soudcovské rady. Nakolik ten systém má být zachován, nakolik má být změněn a jaké třeba silnější pravomoci mu mají být svěřeny.

Další taková námitka byla, že tam má být poměrně dlouhá doba přípravy justičního koncipienta a soudci mají obavu, jak bude řešeno jejich finanční zázemí.
Víte, ministerstvo spravedlnosti rozhodně není to místo, které by iniciovalo snahu o nízké platy, bylo úzkým hrdlem směrem ke zvyšování platů kohokoli v justici. To je pochopitelné a přirozené, ale zase úplně stejně pochopitelné a přirozené je, že ministerstvo financí musí hlídat udržitelnost státního rozpočtu a že tam s takovými snahami obyčejně narážíme. To samozřejmě je určitý problém. Na druhou stranu, nemyslím, že je nutně tak velký, protože tak, jak je v tuto chvíli – a ono to ještě dozná nějakých změn, ale asi ne z hlediska toho času právě – tak jak je to rozvrženo, tak ono je to rozvrhováno v perspektivě toho, co již dnes platí. To znamená, že člověk se nemůže stát soudcem, dokud mu není 30 let, že školu končí někde mezi 24. a 25. rokem svého života. Takže my tu prostě máme 5 let, se kterými pracujeme, a na tom se nic nemění.

Jde asi o vyšší nejistotu, toho, že kandidát, justiční koncipient, nebude nakonec soudcem jmenován.
To, co si teď odnášíme z té debaty s předsedy krajských soudů, tak je vlastně určitý posun směrem k návrhu, který už dokonce v minulosti historicky v určitou chvíli dospěl i do nějakého konceptu paragrafovaného znění, který není moc jiný. Liší se vlastně tím, že pro ty první tři roky je tam nějaká větší volnost. To znamená, že ten člověk může ty první tři roky být i zcela mimo justici. A tím, že ten, kdo potom nastoupí do té závěrečné fáze přípravné služby, tak už má ne jistotu, ale měl by mít poměrně velkou pravděpodobnost, že uspěje. Čili představujeme si v tuhle chvíli, že bychom tam brali třeba o 10-20% více kandidátů, než kolik bychom projektovali mít soudců. Takže to by možná tenhle problém vyřešilo.

Osamostatnění některých poboček krajských soudů. To je věc, která zaznívá poměrně často. Jedná se konkrétně o krajský soud v Liberci a krajský soud v Pardubicích. Považujete to za koncepční věc? Podporujete ji? Popřípadě uvažujete o dalších změnách v rámci té soustavy, které by vedly k osamostatnění i jiných poboček v rámci krajů?

Koncepční to určitě není. My v tuhle chvíli nemáme jasno, ani justice nemá jasno v tom, jaká vlastně má být koncepce soudní soustavy a zase jediné, co mě utěšuje je, že i když se podíváte do ciziny, tak většinou zjistíte, že tam žádná koncepce v tomto směru není, protože soudní soustava vždycky je nějaký historický akcident. Takže o koncepci bych tady moc nehovořil. Pokud jde o ten Liberec, my to podporujeme proto, že Liberec to z justičního hlediska má do toho Ústí opravdu hodně daleko. Nejenom, že je to dlouhá cesta, takže ta komunikace mezi těmi dvěma soudy je obtížná, ale i z hlediska jaksi socioekonomického jsou to dvě velmi různé oblasti a moc nám to tam dohromady nefunguje. A do toho ještě Ústecký kraj je hodně problematický z hlediska správy justice. Takže představa, že bychom té správě ulevili tím, že bychom od ní oddělili relativně bezproblémové Liberecko, nám dává smysl. U těch Pardubic už vůbec tyhle důvody nevidím, takže to mou podporu nemá.

Petr Dimun