obsah

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Stanovisko Ministerstva spravedlnosti k právní úpravě porozvodové péče

Ministerstvo spravedlnosti je přesvědčeno, že stávající právní úprava porozvodové péče není diskriminační vůči žádnému z rodičů a nebrání tomu, aby se na výchově podíleli oba rodiče. Střídavá výchova může být nařízena v případě, že budou splněny zákonné podmínky (tj. oba rodiče musí být způsobilí dítě vychovávat, oba mají o tuto formu výchovy zájem, střídavá výchova je v zájmu dítěte a budou jí lépe zajištěny jeho potřeby). Je na soudu, aby posoudil, zda jsou všechny uvedené podmínky splněny a zda je v onom konkrétním případě střídavá výchova vhodná. Žádný z rodičů však svěřením dítěte do péče druhého rodiče neztrácí rodičovskou odpovědnost a dál má právo rozhodovat o podstatných věcech dítěte, stejně jako právo se s dítětem stýkat.

Ústavní soud opětovně konstatoval, že obecný soud nesmí opřít své rozhodnutí, ve kterém střídavou výchovu nenařídí, o bezdůvodný nesouhlas jednoho rodičů se střídavou výchovou. Není pochyb, že je v zájmu dítěte, aby bylo v péči obou rodičů. Ovšem není-li to možné, pak má být dítě v péči toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte, leda by z pohledu zájmu dítěte převážily jiné skutečnosti svědčící naopak pro péči druhého rodiče (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, spis. zn.: III.ÚS 1206/09 a ze dne 18. srpna 2010, spis.zn. I.ÚS 266/10).

Je nezbytné si uvědomit, že ne vždy je střídavá výchova v zájmu dítěte a je na soudu, aby pečlivě zvážil všechny okolnosti. Zákon tedy sice výslovně nestanoví podmínku výhradního svěřování dětí do střídavé výchovy, ale v případě, že alespoň jeden z rodičů má o tuto výchovu zájem, musí se soud s tímto návrhem vypořádat.

Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) k tomuto dále uvádí, cit.:

㤠888

            Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.“

Jestliže rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně brání oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, je tato skutečnost důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči (ust. § 889 nového občanského zákoníku). Uvedené ustanovení by však nemělo být aplikováno automaticky, je vždy nezbytné zvážit zájem dítěte na stabilitě výchovného prostředí i k jeho citové orientaci.

Případy, kdy jeden z rodičů protiprávně odepře kontakt dítěte s druhým rodičem, mohou být při naplnění podmínek stanovených zákonem posuzovány jako trestný čin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou dle § 200 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Podle citovaného ustanovení trestního zákoníku se trestného činu dopustí osoba, která dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou odejme z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat. V případě rozvodu rodičů je tak nutné rozlišovat, zda již bylo soudem rozhodnuto o svěření dítěte do výchovy některému z rodičů či nikoliv.

Za únos ve smyslu § 200 odst. 1 trestního zákoníku je tak třeba považovat i jednání rodiče, který, ačkoli nebyl zbaven rodičovských práv a jeho rodičovská práva nebyla ani omezena, odejme dítě druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy soudním rozhodnutím. O únos však nejde, jestliže rodič odejme dítě druhému rodiči v době, kdy rodiče sice nežijí spolu, ale dítě se jen fakticky zdržuje u jednoho z rodičů a soud dosud pravomocně nerozhodl, kterému z rodičů se dítě svěřuje do výchovy.

Za trestný čin dle § 200 odst. 1 trestního zákoníku ovšem nelze považovat situace, kdy soud o výchově dítěte už rozhodl, ale rodič se nechce podřídit tomuto rozhodnutí a dítě, které se u něho fakticky nachází, odmítá vydat druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno soudem do výchovy, anebo když rodič odmítá vrátit dítě druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno soudem do výchovy, po návštěvě dítěte uskutečněné na základě dohody rodičů anebo na základě soudní úpravy styku rodiče s dítětem. V těchto případech je nutné uplatnit předběžné opatření dle ust. § 76 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, a pouze v případě, kdy by tato opatření zůstala bezvýsledná, přichází v úvahu trestní odpovědnost za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku.

V bodě č. 4 stížnosti je požadováno, aby bylo řešeno obvinění z násilí a zneužívání výhradně prostředky trestního práva. Jak ovšem vyplývá z § 12 odst. 2 trestního zákoníku, trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestní právo a trestně právní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je tak třeba považovat za krajní právní prostředek. Z toho vyplývá, že trestně právně lze postihovat pouze závažná protiprávní jednání, která naplňují skutkovou podstatu některého trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. Méně závažná protiprávní jednání pak mohou být sankcionována například podle správního práva ve správním řízení.

Co se týče postihu křivého obvinění, již v současné době platí, že pokud osoba jiného lživě obviní z trestného činu, dopustí se trestného činu dle § 345 odst. 1 trestního zákoníku, za což může být potrestána odnětím svobody až na dvě léta. Pokud by osoba spáchala trestný čin křivého obvinění v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude v souladu s § 345 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku potrestána odnětím svobody na dvě až osm let. I v těchto případech platí, že méně závažná protiprávní jednání, například nepravdivé obvinění z přestupku, pak mohou být sankcionována například podle správního práva ve správním řízení.

K ochraně zachování vztahu mezi rodičem a dítětem ze strany soudu platí, že pro trestní řízení obecně dle § 2 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), platí, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, projednávají trestní věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. I v trestním řízení je tak na základě výše uvedeného poskytována ochrana lidským právům včetně rodičovství a rodiny.

 

 

 

14. 2. 2014                                   Legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti ČR

Základní informace

Adresa

Ministerstvo spravedlnosti ČR
Vyšehradská 16
128 10 Praha 2

tel.: +420-221 997 111
fax: +420-224 919 927
ID dat. schránky: kq4aawz
IČO: 00 02 54 29
e-mail: posta@msp.justice.cz
Kontakty

facebook twitter

Otevřená data

Aplikace Otevřená data

Ministr spravedlnosti

JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D.

Ministr spravedlnosti JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D