obsah

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Z historie a současnosti Ministerstva spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů bylo zřízeno dne 20.3.1848 jako jedno z čtyř ministerstev Rakousko-Uherska, a to vedle Ministerstva financí, Ministerstva vnitra a Ministerstva kultu a vyučování. V jeho čele stanul zkušený politik hrabě Ludwig Taaffe, kterého zakrátko vystřídal Franz von Sommeruga. Přestože se počet ministerstev velice často měnil, ministerstvo spravedlnosti si po celou dobu existence Rakouska-Uherska udrželo svůj význam a ministr spravedlnosti byl členem každé nové vlády. Přitom v jeho čele stáli často velmi vlivní politici, např. již zmíněný hrabě Taaffe či nechvalně známý Alexander Bach.

Ministerským nařízením ze dne 25.10.1865 (č.109/1865 ř.z.) byla potom pod Ministerstvo spravedlnosti převedena i správa věznic. Takto vymezená působnost ministerstva trvala s drobnými úpravami až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918.

V Československé republice bylo Ministerstvo spravedlnosti zřízeno zákonem Národního výboru československého č. 2/1918 Sb., jímž se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém.1) V důsledku tzv. recepční normy byl při vzniku Československa v roce 1918 recipován i právní řád rakousko-uherské monarchie, včetně působnosti jednotlivých ministerstev. Ministerstvo spravedlnosti proto i nadále vykonávalo státní správu soudů, státních zastupitelství a věznic. K dílčím úpravám jeho kompetencí, zejména v oblasti vězeňství došlo v době Protektorátu.

Činnost Ministerstva spravedlnosti na území osvobozeného Československa byla obnovena ústavním dekretem presidenta republiky č. 1/1945 Sb., o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné. Ministerstvo spravedlnosti i nadále vykonávalo státní správu soudů a vězeňství. Ústavním dekretem presidenta republiky č. 94/1945 Sb. byl vytvořen Sbor uniformované vězeňské stráže (SVS) pro výkon správní a strážní služby v soudních věznicích a trestních ústavech. Zákonem č. 112/1945 Sb., o správě soudních věznic a trestních ústavů, byl Ministerstvu spravedlnosti svěřen vrchní dozor nad těmito zařízeními s tím, že běžný dozor prováděli u věznic okresních soudů přednostové okresních soudů, u věznic krajských soudů potom presidenti krajských soudů a u trestních ústavů jejich přednostové.

K významnějším změnám v působnosti Ministerstva spravedlnosti došlo po roce 1948. Zákonem č. 321/1948 Sb. byl nově vytvořen Sbor uniformované vězeňské stráže a to jako veřejně ozbrojený a jednotně organizovaný sbor, do jehož řad byli přijati dosavadní příslušníci SVS, pokud byli ministrem spravedlnosti shledáni státně spolehlivými a oddanými lidově demokratickému zřízení. Příslušníci tohoto sboru byli potom na základě § 51 zákona č. 66/1952 Sb., o organizaci soudů, převedeni do Sboru národní bezpečnosti ministerstva vnitra.

Vládním nařízením č. 56/1954 Sb. bylo zřízeno Poverenictvo spravedlivosti na Slovensku. Od 1.9.1957 přešlo do působnosti Ministerstva spravedlnosti řízení Rejstříku trestů, jejichž evidenci vedli od roku 1922 státní zástupci na úrovni krajů. Od 1.1.1962 přešel Rejstřík trestů pod Generální prokuraturu, aby se v roce 1991 vrátil pod Ministerstvo spravedlnosti jako rozpočtová organizace (zákon č. 269/1994 Sb.).

Zákonem č. 77/1959 Sb., o Sbírce zákonů a Úředním listu, bylo Ministerstvo spravedlnosti s účinností od 1.1.1960 pověřeno vydáváním Sbírky zákonů a Úředního listu (na Slovensku Poverenictvo spravedlivosti). Činilo tak až do 31.12.1990, kdy tato činnost přešla zákonem č. 131/1989 Sb. na Federální ministerstvo vnitra a později na ministerstvo vnitra ČR.

 

Zákonem č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, byl zřízen Sbor nápravné výchovy, a to jako ozbrojený a podle vojenských zásad organizovaný sbor, podřízený ministru spravedlnosti.

Federativní uspořádání republiky provedené v roce 1968 přineslo nové uspořádání ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Ministerstvo spravedlnosti bylo zařazeno mezi tzv. republikové (nikoliv federální) ministerstva. Došlo tak ke zřízení Ministerstva spravedlnosti České republiky a Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky. Kompetence českého ministerstva spravedlnosti byly stanoveny zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Byla mu svěřena státní správa soudnictví, státního notářství a vězeňství.

 

Další výrazné změny v postavení a kompetencích Ministerstva spravedlnosti znamenal pád komunistického režimu v roce 1989 a poté i vznik samostatné České republiky. Privatizace státních notářství provedená zákonem č. 358/1992 Sb. znamenala ukončení státní správy notářství ze strany ministerstva.

 

K 1.3.1993 byl zrušen Sbor nápravné výchovy a zřízena Vězeňská služba České republiky (zákon č. 555/1992 Sb.), která zajišťuje výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody a ochranu pořádku a bezpečnosti při výkonu soudnictví a správě soudů a při činnosti státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. Je členěna na vězeňskou službu, justiční stráž a správní službu.

 

Ratifikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich Protokolů a v důsledku toho přijetí jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva si vyžádalo potřebu svěřit zastupování České republiky při projednávání stížností před ním příslušnému státnímu orgánu. Zákonem č. 135/1996 Sb. bylo Ministerstvo spravedlnosti pověřeno zastupovat stát v tomto řízení. K zajištění tohoto úkolu vláda jmenuje vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, který je organizačně začleněn se svojí Kanceláří do struktury Ministerstva spravedlnosti.

 

Poněkud nelogicky byl Ministerstvu spravedlnosti svěřen úkol vystavovat právní posudky k úvěrovým a garančním smlouvy, ve kterých je stát smluvní stranou (zákon č. 285/1993 Sb.).

 

Zatím poslední změna v kompetencích Ministerstva spravedlnosti byla provedena v souvislosti se zřízením probační a mediační služby od 1.1.2001 (zák.č. 257/2000 Sb.).

 

V současné době je působnost Ministerstva spravedlnosti upravena v ustanovení § 11 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, v platném znění. Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy, státní zastupitelství, vězeňství a probaci a mediaci. Dále vystavuje právní posudky pro úvěrové a garanční smlouvy, ve kterých je Česká republika smluvní stranou a zastupuje Českou republiku při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejích Protokolů.


Ministerstvo spravedlnosti řídí Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Rejstřík trestů, Justiční akademii v Kroměříži a Probační a mediační službu.

 

Budova Ministerstva spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti sídlí v Praze 2 ve Vyšehradské ulici 16, v domě čp. 427. Dnešní objekt stojí na místě dřívějšího kláštera sv. Bartoloměje, který založila Eliška Přemyslovna. V roce 1505 byl na jeho místě postaven středověký špitál a kostel sv. Bartoloměje v Podskalí. V roce 1784 byl rozkazem císaře Josefa II kostel uzavřen a špitál zrušen. V budově našli útulek choromyslní a nemocní. Roku 1803 byla budova přeměněna v městský chudobinec pro zestárlé a chudé měštany a měštky pražské. V roce 1884 byla budova zbořena. Současný rozlehlý neorenesanční komplex tří budov stojí v ulicích Vyšehradské, Botičské a Na Slupi. Byl postaven v letech 1882-1884 jako městský chudobinec podle arch. Josefa Srdínka, přičemž byla zachována klasicistní novostavba z konce 30. let 19. století. V době I. světové války sloužila budova jako II. polní lazaret armády se speciálním zaměřením na amputace nohou. Po válce v ní byl umístěn domov důchodců. V roce 1930 byla přidělena Ministerstvu veřejného zdravotnictví. Ministerstvo spravedlnosti sídlilo v té době v tzv. kadetce na Prašném mostě (dnešní budova Ministerstva obrany), do Vyšehradské ulice bylo přemístěno po okupaci Československa v roce 1939. V roce 1958 byla třetina komplexu předána pro potřeby školství (dnešní Gymnázium Botičská). Na dvoře ministerstva stojí barokní socha sv. Bartoloměje. Na průčelí zadního domku, který je nejstarší částí areálu ministerstva, je osazen náhrobek Přibíka Františka Deyma ze Stříže, císařského rady a zemského soudce a poté hejtmana kouřimského kraje, který zemřel v roce 1719.2)

V současné době má Ministerstvo spravedlnosti detašované pracoviště v Praze 2, v nedaleké v ulici Na Děkance (budova bývalého nakladatelství Naše vojsko), kde sídlí některé jeho útvary a v Letenské ulici v Praze 1 (v budově Ministerstva pro místní rozvoj) je umístněna Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva.

Ministryně a ministři spravedlnosti


Od roku 1918 se na postu ministra spravedlnosti vystřídalo celkem 34 osob, z toho tři ženy (Dagmar Burešová, Vlasta Parkanová a Daniela Kovářová). Dvakrát vykonávali funkci ministra spravedlnosti Afréd Meissner (květen – září 1920 a únor 1929 – únor 1934), Václav Škoda (září 1953 – prosinec 1954 a červen 1956 – červenec 1960), Pavel Rychetský (říjen 2000 – únor 2001 a od července 2002 do srpna 2003) a Jiří Pospíšil (září 2006 – květen 2009 a červenec 2010 – červen 2012).  

Nejdéle vykonával post ministra spravedlnosti Jan Němec (od září 1969 do června 1981), naopak nejkratší dobu setrval ve funkci Vladimír Fajnor (od září 1938 do října 1938).

Tři ministři spravedlnosti vykonávali zároveň funkci místopředsedy vlády – Jan Kalvoda, Pavel Rychetský a Pavel Němec. Vladimír Špidla byl předsedou vlády pověřeným řízením ministerstva spravedlnosti.

 

Z galerie ministrů spravedlnosti v období I. republiky byl patrně nejvýraznější osobností hned první ministr František Soukup, jeden z tzv. „mužů 28. října“ (spolu s Aloisem Rašínem, Jiřím Stříbrným, Antonínem Švehlou a Vavro Šrobárem). Výraznou měrou se podílel na tvorbě prvních zákonů ČSR a po odchodu z funkce ministra spravedlnosti byl až do roku 1939 předsedou Senátu. Z poválečným ministrů spravedlnosti stojí za zaznamenání především Prokop Drtina, blízký spolupracovník prezidenta Edvarda Beneše, který krátce po únoru 1948 spáchal sebevraždu. Jeho nástupcem se stal zeť prezidenta Gottwalda Alexej Čepička, který se však daleko více „proslavil“ později jako ministr národní obrany (post ministra obrany vykonával za I. republiky i exministr spravedlnosti Karel Vyškovský). Uvolnění komunistického režimu v 60. letech umožnilo příchod tří nekomunistických ministrů - Aloise Neumana (ČSL), Bohumila Kučery (ČSS) a Václava Hrabala (ČSS).

 

Éru polistopadových ministrů spravedlnosti zahájila rovněž výrazná osobnost, první žena v čele resortu, Dagmar Burešová, pozdější předsedkyně České národní rady. Z dalších ministrů nelze přehlédnout nynějšího veřejného ochránce práv Otakara Motejla, který byl prvním nestranickým ministrem spravedlnosti v poválečném období.

------------------------------

1) Podle zákona č. 94/1918 Sb., o platech ministrů, činil plat ministra 60 000 Kč ročně, předsedy vlády 70 000 Kč ročně

2) Podrobný popis budovy Ministerstva spravedlnosti viz Umělecké památky Praha, Nové Město-Vyšehrad, Academia, Praha 1998