obsah

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Tiskové prohlášení Ministerstva spravedlnosti k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Štulíř a ostatní proti České republice a Meissner a ostatní proti České republice

Dne 23. června 2016 zveřejnil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dvě rozhodnutí, kterými odmítl dvě stížnosti proti České republice. V jedné z nich stěžovatelé namítali porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech v souvislosti se zákazem styku otce s nezletilou dcerou a ve druhé porušení práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 Úmluvy v řízení před Nejvyšším soudem. Dle Soudu k porušení Úmluvy nedošlo ani v jednom z těchto případů.

Ve věci Štulíř a ostatní proti České republice (č. 24654/12) obvodní soud v květnu 2010 předběžným opatřením zakázal stěžovateli stýkat se s dcerou na základě podezření, že nezletilá mohla být otcem pohlavně zneužívána. Proti otci bylo následně zahájeno trestní stíhání, v němž se podezření neprokázalo a v únoru 2014 bylo odloženo. Teprve poté obvodní soud povolil asistovaný styk v rozsahu jedné hodiny za dva týdny. Stěžovatel namítal, že jeho vztah s dcerou byl postupem soudů nevratně narušen.

Podle Soudu byl do stěžovatelova práva na rodinný život odůvodněn velmi závažným obviněním a skutečností, že stěžovatel se soudy řádně nespolupracoval a zároveň se žádným způsobem nezasadil o to, aby byly okolnosti obvinění objasněny, když se neúčastnil soudních jednání a nepodrobil se vyšetření za účelem zmapování jeho vztahu k dceři. Dle Soudu bylo tudíž pochopitelné, že se soudy zdráhaly rozhodnout o obnovení styku otce s nezletilou, dokud nebylo prokázáno, že styk nebude dítěti na újmu. Zároveň neměly důvod zpochybňovat tvrzení a důkazy předložené matkou a opatrovníkem nezletilé, neboť otec k objasnění situace nepřispěl. Soud dále shledal, že vnitrostátní soudy předběžné opatření o zákazu styku pravidelně přezkoumávaly a ve svých rozhodnutích přihlédly k nejlepšímu zájmu dítěte.

Ve věci Meissner a ostatní proti České republice (č. 34827/11) stěžovatelé namítali, že Nejvyšší soud posoudil jejich dovolání nad rámec dovolacích důvodů, a jako účastníci řízení tudíž neměli možnost se vyjádřit k otázkám, na jejichž základě byl spor dle jejich názoru rozhodnut v jejich neprospěch. Spor stěžovatelů se týkal restitučního nároku na vydání nemovitosti v Praze, která byla v době nacistické okupace prodána, aniž byla rodině Meissnerů vyplacena kupní cena. Předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a poukázal rovněž na další důvod, na jehož základě předmětnou nemovitost nebylo možné vydat, a sice že k přechodu majetku na stát nedošlo v tzv. rozhodném období vymezeném zákonem o mimosoudních rehabilitacích.

Soud uvedl, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů, neboť dle znění § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu platného v předmětné době nebylo možné napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho nesprávnost, ale pouze proto, že vznášelo otázky zásadního právního významu. Takovou významnou otázku však Nejvyšší soud ve věci nenašel. Nadto sice vyjádřil svůj názor na správnost posouzení okamžiku přechodu nemovitosti do vlastnictví státu, dle Soudu se však do podrobnějšího výkladu předpisů upravujících přechod nemovitosti na stát nepustil a tato jeho úvaha neovlivnila samotné odmítnutí dovolání. Tím, že stěžovatelé nedostali možnost komentovat otázku rozhodného období, tedy spravedlivost řízení před Nejvyšším soudem neutrpěla.

 

 

24. června 2016

kancelář vládního zmocněnce