obsah

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Tiskové prohlášení Ministerstva spravedlnosti k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jaromír Fešar proti České republice

Dne 13. listopadu 2008 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozsudek ve věci Jaromír Fešar proti České republice. Stěžovatel namítal porušení svého práva na svobodu a osobní bezpečnost ve smyslu článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel byl v květnu 1996 obviněn z pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby, a jelikož okresní soud dospěl k závěru, že je dána důvodná obava, že bude ovlivňovat svědky a spoluobviněného, byl vzat do vazby. V následujících měsících soudy zamítaly stěžovatelovy žádosti o propuštění na svobodu s tím, že důvody pro její trvání zůstávají v platnosti, a stěžovatel byl propuštěn až v květnu 1998. V dubnu 1997 podal ústavní stížnost proti jednomu z rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby. Příslušný spisový materiál však byl Ústavnímu soudu přes jeho opakované žádosti zapůjčen až v září 2000. V lednu 2001 pak Ústavní soud shledal, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu bylo nedostatečné.

Podle Evropského soudu pro lidská práva byly sice důvody pro vzetí stěžovatele do vazby uváděné vnitrostátními orgány zpočátku dostatečné, ale nemohly ospravedlnit celou délku vazby dosahující téměř dvou let. Ústavní soud dospěl ostatně k podobnému závěru. Evropský soud také zdůraznil, že se vnitrostátní soudy během trvání stěžovatelovy vazby nikdy nezabývaly tím, zda není možné účelu vazby dosáhnout nějakým alternativním způsobem předvídaným trestním řádem. Došlo proto k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy.

Poté, co zhodnotil přijatelnost části stížnosti, ve které stěžovatel napadal délku posuzování jeho žádosti o propuštění na svobodu, poznamenal Evropský soud, že rozhodování Ústavního soudu, které trvalo více než tři roky a devět měsíců, nelze označit za urychlené ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy. Toto ustanovení tedy bylo též porušeno.

Protože stěžovatel nijak nespecifikoval své požadavky na náhradu materiální a nemajetkové škody či nákladů řízení, Evropský soud pro lidská práva mu zadostiučinění v penězích nepřiznal.