obsah

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Reforma Evropského soudu pro lidská práva

ESLP čelí stále vzrůstajícímu počtu stížností a není dlouhodobě schopen vyřizovat alespoň tolik případů, kolik za stejné období nově napadne. Výsledkem je stále vzrůstající množství nedodělků a neúměrně dlouhá doba projednávání stížností. Tento stav si vyžaduje zásadní reflexi nad reformou kontrolního mechanismu Úmluvy, která ostatně již několik let probíhá, zatím však bez zřetelnějšího výsledku. Zásadní negativní roli v tomto směru sehrává Rusko, které blokuje přijetí reformního Protokolu č. 14. Již nyní je však zřejmé, že ani jím předvídaná opatření nebudou dostatečná.

 

Zatížení ESLP

Současný stav ESLP (říjen 2009) je možno ilustrovat na následujících několika statistikách.

ESLP především čelí rok od roku většímu počtu podávaných stížností a stále větší počet stížností je přiřazován jednotlivým výborům a senátům k rozhodnutí.[1] Vývoj počtu podaných a přidělených stížností, společně s vývojem počtu vydaných rozsudků a stížností prohlášených za nepřijatelné za období let 1988 až 2008 ukazuje graf č. 1.[2]

 

 

Z grafu lze poměrně zřetelně vyčíst, že i když v posledním desetiletí došlo k razantnímu zvýšení produktivity ESLP (vyjádřenému počtem vydaných rozsudků a stížností prohlášených za nepřijatelné), ani zdaleka to nestačí k tomu, aby počet takto rozhodnutých věcí v průměru kopíroval počet věcí nově přidělených k rozhodnutí.[3]

V následujícím grafu je zaznamenán nárůst počtu nerozhodnutých stížností v letech 2007 až 2009 v porovnání s koncem roku 2006 (rozdíl mezi stížnostmi přidělenými k rozhodnutí a stížnostmi rozhodnutými vždy za uplynulé čtvrtletí[4]).

 

 

Z grafu č. 2 je patrné, že v posledních necelých třech letech se počet stížností čekajících před rozhodovacími formacemi zvyšoval v průměru o téměř 1 500 věcí měsíčně; lze očekávat, že do konce roku 2010 se počet nerozhodnutých přidělených stížností může zdvojnásobit v porovnání s koncem roku 2006 (k 31. 12. 2006 ESLP evidoval 66 500 nerozhodnutých stížností).

Vývoj celkového počtu a strukturu nevyřízených stížností v letech 2006 až 2009 ukazuje graf č. 3. Plyne z něj mimo jiné, že celkový počet nevyřízených stížností stoupl z 89 900 na konci roku 2006 na 136 800 na konci srpna 2009.

 

Je zajímavé vidět, že zatímco počet stížností čekajících na zpracování v předsoudním stadiu je relativně stabilní, počet nerozhodnutých stížností v řízení před rozhodovacími formacemi prudce roste. Je to dáno především tím, že „odbavení“ stížností z předsoudního stadia je relativně rychlé (buď jsou stížnosti, pokud stěžovatel neodpoví na výzvu ESLP o doplnění stížnosti nebo jí nevyhoví, ve lhůtě jednoho roku skartovány, anebo jsou dále přiděleny některé z rozhodovacích formací), konečné vyřízení přidělených stížností si však v průměru vyžádá podstatně delší čas. Stížnosti se tudíž před rozhodovacími formacemi hromadí.

Znepokojující skutečností rovněž je, že stále roste podíl věcí, které leží před senáty (v roce 2006 25,5 % z celkového počtu nedodělků, na konci srpna 2009 již 30,3 %), neboť tato agenda je zdaleka nejnáročnější na vyřízení: zatímco věci z předsoudního stadia jsou po určitém čase jednoduše ukončeny skartováním spisu nebo přidělením věci rozhodovací formaci a stížnosti ležící před výbory jsou v drtivé většině zamítnuty prostřednictvím jednostránkového dopisu oznamujícího tuto skutečnost stěžovateli, senáty musí o stížnostech rozhodovat podrobně odůvodněným rozhodnutím nebo rozsudkem. 

Co se týče délky rozhodování ESLP, ten průměrnou délku řízení ve svých statistikách neuvádí, nicméně pro ilustraci je možno uvést, že doba od podání stížnosti k vydání případného odsuzujícího rozsudku dosahuje v průměru v případě rozsudků vydaných proti České republice čtyři roky.[5]

 

Protokoly č. 14 a 14bis

Tomuto neutěšenému stavu měla čelit některá doporučení Výboru ministrů Rady Evropy a zejména Protokol č. 14 k Úmluvě,[6] který kromě jiného předpokládá určité zjednodušení (a tím snad i zrychlení) řízení před ESLP:

-         zavádí institut samosoudců, kteří by mohli zamítat – jak to nyní činí tříčlenné výbory – zjevně nepřijatelné stížnosti;

-         umožňuje tříčlenným výborům vydávat rozsudky v oblastech, kde existuje ustálená judikatura ESLP;

-         zavádí nové kritérium přijatelnosti „de minimis“ (stížnost by bylo možno označit za nepřijatelnou, pokud „stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání odůvodněnosti stížnosti, přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem“).

Vstup Protokolu č. 14 v platnost od konce roku 2006 blokuje Rusko, které jej jako jediný stát dosud neratifikovalo. Státy Rady Evropy se proto v květnu 2009 na konferenci v Madridu dohodly na způsobu, jak alespoň některá ustanovení Protokolu č. 14 (konkrétně jde o zavedení samosoudců a rozšíření pravomocí tříčlenných výborů) uvést v život. Státy jednak mohou prohlásit, že si přejí, aby ve vztahu k nim byla tato ustanovení prováděna předběžně ještě před vstupem Protokolu č. 14 v platnost, jednak mohou přistoupit k Protokolu č. 14bis, který byl urychleně sjednán a který ze svého předchůdce převzal ustanovení týkající se samosoudců a výborů (po ratifikaci třemi státy vstoupil Protokol č. 14bis v platnost dne 1. 10. 2009).

Podle údajů platných k 12. říjnu 2009 se devět států vydalo cestou prohlášení o předběžném provádění, 16 států zvolilo cestu Protokolu č. 14bis.[7] ESLP tak již na počátku července mohl začít rozhodovat o prvních stížnostech podaných proti příslušným státům samosoudcem (s využitím pravomoci výborů vydávat rozsudky se zatím vyčkává).

 

Konference v Interlakenu

Z podnětu předsedy ESLP Costy se Švýcarsko rozhodlo uspořádat v únoru 2010 – v době, když bude předsedat Výboru ministrů Rady Evropy – konferenci na vysoké úrovni o budoucím vývoji ESLP a systému Úmluvy. Záměrem je, aby státy na vysoké politické úrovni vyjádřily podporu ESLP a přijaly zásadní rozhodnutí za účelem jeho reformy tak, aby jeho fungování bylo trvale udržitelné.

Předseda ESLP Costa v této souvislosti zveřejnil v červenci 2009 své memorandum adresované smluvním stranám Úmluvy, v němž formuloval svá očekávání od plánované konference. Podle jeho názoru by konference v Interlakenu měla být zásadní událostí ve třech rovinách: a) v rovině politické, b) v rovině dlouhodobých cílů (osm nebo devět let), c) v rovině krátkodobých a střednědobých cílů.

Konference by podle předsedy ESLP mohla vyústit v přijetí:

  1. politické deklarace o oddanosti systému Úmluvy a vůli vdechnout mu nový život (státy by měly položit důraz na osvojení si Úmluvy včetně zavedení účinných prostředků nápravy, řádného a rychlého vykonávání rozsudků ESLP a potvrzení jejich „interpretativní pravomoci“);
  2. doporučení adresovaného Výboru ministrů Rady Evropy, aby pověřil příslušné mezivládní orgány vypracováním (ve lhůtě jednoho až jednoho a půl roku) studie o změnách, které je třeba v horizontu osmi nebo devíti let provést v systému Úmluvy;
  3. doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o rozpočtových a administrativních opatřeních (navýšení rozpočtu ESLP, svěření správy ESLP, včetně oblasti personální, do jeho vlastních rukou).

 



[1] Základními rozhodovacími formacemi jsou tříčlenné výbory a sedmičlenné senáty. Od roku 2008 ESLP vykazuje jen počet stížností přidělených těmto rozhodovacím formacím k vyřízení, ve statistikách již neuvádí celkový počet podaných stížností – nevykazuje tedy stížnosti, které zejména z důvodu nekompletnosti nemohly být přiděleny k rozhodnutí (ať již mělo následně podobu rozsudku nebo rozhodnutí o nepřijatelnosti), a byly vyřízeny tzv. administrativně.

[2] Údaj o počtu podaných stížností za rok 2008 nemohl být v grafu zachycen, neboť jej ESLP nevykázal (viz předchozí poznámka pod čarou).

[3] Hlavním důvodem rapidního vzrůstu počtu stížností je nepochybně rozšíření Rady Evropy o státy střední a východní Evropy, k němuž docházelo postupně od počátku devadesátých let a v jehož důsledku se počet smluvních stran Úmluvy více než zdvojnásobil. Ačkoli ne všechny státy z této oblasti znamenají pro ESLP stejnou zátěž a ačkoli mezi hlavními „přispěvateli“ najdeme i vyspělé demokracie (Spojené království, Francie, Itálie, Německo), skutečností zůstává, že kupříkladu k 30. 8. 2009 více než 44 % všech nerozhodnutých přidělených stížností směřovalo jen proti Rusku, Ukrajině či Rumunsku.

[4] Poslední údaj za rok 2009 uvádí stav platný k 30. 8. tohoto roku.

[5] ESLP letos vydal několik rozsudků ve věcech stížností podaných proti Turecku v roce 1990. Vyskytly se též případy, kdy doba řízení před ESLP, jehož výsledkem bylo konstatování, že délka vnitrostátního řízení byla nepřiměřená, byla ve skutečnosti delší, než délka tohoto vnitrostátního řízení.

[6] Z dalších, relativně početných aktivit zabývajících se problém přetíženosti ESLP je namístě zmínit zprávu lorda Woolfa of Barnes z prosince 2005 (bývalý Lord Chief Justice of England and Wales), který spolu se svým týmem na základě jakéhosi vnitřního auditu dosavadní práce ESLP a jeho Kanceláře formuloval celou řadu doporučení, jak by mohlo být dosaženo větší efektivity jejich práce ještě předtím, než se podaří dokončit ratifikační proces Protokolu č. 14.

Lord Woolf byl i členem Skupiny moudrých (Groupe des sages/Group of Wise Persons) ustavené z podnětu Summitu hlav států a vlád členských států Rady Evropy. Konečná zpráva této skupiny zveřejněná v lednu 2007 definovala jakési desatero opatření, které je podle jejího názoru třeba přijmout, aby bylo zajištěno dlouhodobé fungování kontrolního mechanismu Úmluvy.

[7] Lucembursko dokonce sáhlo k oběma krokům, je nicméně otázka, zda ratifikaci Protokolu č. 14bis dokončí.

Základní informace

Adresa

Ministerstvo spravedlnosti ČR
Vyšehradská 16
128 10 Praha 2

tel.: +420-221 997 111
fax: +420-224 919 927
ID dat. schránky: kq4aawz
IČO: 00 02 54 29
e-mail: posta@msp.justice.cz
Kontakty

facebook twitter

Otevřená data

Aplikace Otevřená data

Ministr spravedlnosti

JUDr. Robert Pelikán, Ph.D.

Ministr spravedlnosti JUDr. Robert Pelikán, Ph.D